Bahník: Nemalou část dosavadního výzkumu není možné ověřit. Trend open science posílí důvěryhodnost vědy
Co se v rozhovoru dozvíte?
- Co znamená tzv. krize replikovatelnosti a proč se některé vědecké studie nedaří zopakovat?
- Jak velký je ve skutečnosti problém s opakovatelností ve společenských vědách?
- Do jaké míry je krize replikovatelnosti krizí důvěry ve vědu?
- Jaké praktiky mohou zkreslovat výsledky výzkumu a proč k tomu dochází?
- Jak může trend open science, tedy otevřené či transparentní vědy, pomoci důvěru a replikovatelnost vědy zvýšit?
Celá epizoda již dostupná na:
Důvěra ve vědu v posledních letech čelí novým výzvám. Jedním z často zmiňovaných problémů je tzv. krize replikovatelnosti. Co je příčinou a nakolik se krize replikovatelnosti může podepsat na důvěře ve vědce? A proč může situaci značně pomoci rozvoj trendu open science, tedy vyšší transparentnosti ve vědě?
O tom jsme se v Podniku bavili s psychologem Štěpánem Bahníkem, který se nedávno podílel na robustní studii replikovatelnosti publikované v časopise Nature.
Důvěra ve vědu v posledních letech čelí novým výzvám. Jedním z často zmiňovaných problémů je tzv. krize replikovatelnosti — zjištění, že řadu vědeckých studií nelze zopakovat se stejnými výsledky. Psycholog Štěpán Bahník, který se podílel na rozsáhlém mezinárodním výzkumu publikovaném v časopise Nature, vysvětluje, co za relativně vysokým obtížně ověřitelným podílem vědeckých výzkumů stojí a jak vše souvisí s aktuálním vědeckým trendem open science, tedy transparentní a otevřenou vědou.
Stejná data, jiné výsledky
Část projektu, na které se Bahník podílel, zkoumala takzvanou robustnost výsledků tedy to, zda různí analytici dojdou ze stejných dat ke stejnému závěru. Výsledky nebyly příliš povzbudivé. „Zhruba u jedné třetiny vyšly výsledky velmi podobné, což je poměrně málo,“ říká s tím, že v obecnější rovině už ale situace tak negativní není: „Když nás zajímá spíš směr efektu — jestli něco působí pozitivně nebo negativně — dostali jsme se asi na 75 %, což už není tak špatné,“ podotýká.
Na základě projektu, jehož závěry nedávno publikoval již zmíněný Nature, navíc nic nenasvědčuje tomu, že by některé obory vědy vykazovaly vykazovaly horší míru replikovatelnosti než jiné. „Ta míra opakovatelnosti vycházela víceméně podobně napříč společenskými obory,“ dodává Bahník.
A podobný obraz podle něj nabízejí i jiné výzkumy, které se zaměřily na replikovatelnost výzkumu na poli přírodních věd. „Například v biomedicíně se schopnost zopakovat výsledky pohybuje kolem 50 %, což je srovnatelné,“ uvádí Bahník.
Věda není neomylná
Zjištění o omezené replikovatelnosti může vyvolávat otázku, zda lze vědcům vůbec věřit. Bahník ale varuje před přehnanými závěry. „Apriori věřit všemu, co vědci řeknou, nedává smysl. Ale stejně tak nedává smysl přestat vědcům věřit úplně,“ říká.
Klíčové podle něj je vnímat vědu jako proces. „Závěry obvykle nevycházejí z jedné studie, ale ze souboru studií, které dávají podobné výsledky,“ vysvětluje. To, že se jedna studie později ukáže jako problematická, tak ještě neznamená, že je celý obor chybný.
Ne vždy je ale problém v samotné studii. Zejména ve společenských vědách hraje roli kontext. „Některé efekty jsou závislé na kultuře nebo čase,“ vysvětluje Bahník s tím, že v minulosti se některé replikační projekty snažily mechanicky kopírovat původní experiment, což se nemohlo setkat s úspěchem. Projekty z poslední doby už ale podle něj dokážou unikátní kontext existujících vědeckých výstupů zohlednit.
Podvádění ve vědě je vzácné, ale existuje
Otázka, zda jsou některé studie „cinknuté“, podle Bahníka nemá jednoduchou odpověď. Existují případy, kdy šlo vyloženě o omyl či chybu, kterou se v době publikace článku nepodařilo odhalit. Vyložené podvody, kdy si vědec data vymyslí, jsou velmi vzácné.
Podle Bahníka ale lze k replikační krizi přispívat i drobnými manipulacemi v rámci vědecké práce. „Vědec může vyzkoušet více analýz a potom reportovat jen tu, která vyjde zajímavě,“ popisuje. Mnohdy si ani neuvědomuje, že tím zkresluje výsledky,” vysvětluje.
Podle něj ale není neobvyklé, že jde o záměr, který souvisí s nastavením současného akademického prostředí. „Zajímavé výsledky jsou odměňovány — plynou z nich nejen další příležitosti, ale i granty, kariérní postup. Když nic nezjistím či neprokážu, tak to často nikoho nezajímá,” zmiňuje Bahník. To tak podle něj vede ke snaze “na sílu” vytvářet závěry.
Řešením by měla být otevřenější věda
Jedním z řešení je větší důraz na replikace a ověřování, spíš než jen na co nej. „Dříve bylo velmi těžké publikovat výzkum, který jen ověřuje předchozí výsledky. A to je problém,“ říká.
Větší replikovatelnost a důvěryhodnost vědy by podle něj už nyní běžně přináší tzv. předregistrace. „Vědec dopředu zveřejní, jaký výzkum plánuje, jak bude sbírat data a jak je bude analyzovat. Tím se omezuje prostor pro dodatečné úpravy,“ vysvětluje.
Součástí širšího trendu tzv. Open science, tedy otevřené či transparentní vědy, je i sdílení dat či kódu, který byl k jejich zpracování použit. Věda se tak postupně otevírá — nejen směrem k odborné komunitě, ale i veřejnosti. „Myslím, že otevřená věda povede k větší důvěře. Když se mi něco nezdá, můžu se podívat na data a ověřit si to,” uzavírá Bahník.

