Hudík: Čekání v kolonách se nikomu nevyplácí. Poplatky za vjezd do centra mohou být řešením

Doprava Ekonomika Městská politika

Co se v rozhovoru dozvíte: 

  • Proč je čas „nejdražší měnou“ a proč ho v kolonách zbytečně pálíme?
  • Jak se liší město, kde se platí časem, od města, kde se platí penězi?
  • Proč stavět další silnice nemusí pomoci a pro koho je výhodné stát v zácpě?
  • Jak by mýtné, vyšší parkovné nebo chytré sankce změnily život v Praze?

Celá epizoda již dostupná na:

    

Proč je dopravní zácpa či dlouhé hledání parkovacího místa čirým plýtváním, které se nevyplácí nikomu, a některým skupinám obyvatel obzvlášť? A proč nebývá rozšiřování automobilové infrastruktury řešením?

O tom jsme v Podniku mluvili s ekonomem Markem Hudíkem.

 

 

Hodiny strávené v automobilové koloně jsou pro mnohé Pražany každodenní realitou. Pro ekonoma jde ale o mnohem hlubší problém než jen narušení pohodlí. „Kolona je extrémně nákladná,“ upozorňuje docent Marek Hudík. „Čas strávený čekáním se nikam nevrací. Je to čisté plýtvání,“ dodává. 

Podle dat řidiči v Praze prosedí v zácpách desítky hodin ročně. A přestože se o těchto ztrátách ví, plošně přetrvává přesvědčení, že to tak prostě je a jinak to být nemůže. 

Proč platíme časem – a kdo tím prodělává nejvíce 

Řidiči, které vidíme stát v kolonách, jsou podle Hudíka přesně ti, kteří jsou ochotni tuto „cenu“ zaplatit. Existuje ale i druhá skupina – ti, kteří raději nikam nejedou, protože pro ně je časová cena příliš vysoká. A právě ti bývají v dopravních statistikách “neviditelní”. 

Řešením proto vůbec nemusí být zvyšování dopravní kapacity a průjezdnosti města – tedy budování dalších pruhů, tunelů a obchvatů. Kapacitu nových silnic totiž velmi rychle zaplní tzv. latentní poptávka v podobě řidičů, kteří dnes nejezdí, protože je to pro ně příliš nepříjemné.  

„Abyste vyřešili kolony stavbou nové infrastruktury, museli byste postavit tak moc silnic, aby pobraly nejen viditelné kolony, ale i ty neviditelné, které čekají doma,“ říká Hudík.  

K tomu ale přistupuje další faktor: cena prostoru. V pražském centru se každý metr čtvereční počítá, a to i z hlediska toho, co by tam mohlo stát místo asfaltu – dům, park, lavičky nebo pěší zóna. 

Je řešením mýtné pro vjezd do města? 

Podle Hudíka lze automobilové zácpy ve města relativně snadno a z pohledu nákladů města i levně omezit tím, že se začne platit penězi namísto času – tedy zavedení mýtného. Peněžní poplatek filtruje cestující jinak: do centra přijedou autem spíše ti, kteří cestu skutečně potřebují, případně ti, kterým se ekonomicky vyplatí. 

„Když platíte časem, dojíždějí autem lidé s levnějším časem. Když platíte penězi, dojíždějí ti, kteří je mají,“ shrnuje Hudík rozdíl. Dopravní politika tak přirozeně naráží na otázku spravedlnosti a rozložení dopadů, které je potřeba zvažovat jak v případě placení časem, tak v hypotetické variantě placení penězi. 

Parkování: stejný problém, jiná forma 

Nedostatek parkovacích míst v Praze není náhoda, ale důsledek toho, že poptávka výrazně převyšuje nabídku. A podobně jako u kolon je za tím stojí nízká cena. 

Podle Hudíka může být z pohledu teorie řešením nedostatku parkovacích míst dynamické nastavení ceny parkovného. Jinými slovy, jeho výši by určovala poptávka a vyšší nabídka. Pokud by se rezidentská parkovací místa přidělovala na základě aukce či pokud by se privatizovala a vlastník by měl zájem maximalizovat zisk, řidiči by o místa neměli nouzi. Ovšem jen za předpokladu, že by za ně byli ochotni zaplatit požadovanou částku. 

Ekonom však upozorňuje na to, že ať už se politika vjezdu do měst či parkování v nich nastaví jakkoliv, určité skupin obyvatel postihnou hůř než jiné. To ale podle něj neznamená, že nelze najít model, ze kterého ve výsledku budou všichni do určité míry profitovat. 

Klíčem je, aby změny nebyly jednostranné. Pokud tedy politici například zdraží parkování, zvětší  tak pomyslný „koláč“ peněz, ze kterého by měli být schopni kompenzovat ty, kteří na změně tratí. Praxe z Kalifornie podle Hudíka například ukazuje, že lidé jsou mnohem vstřícnější ke zvyšování poplatků, když vidí, že peníze se vynakládají na zvyšování kvality života v daném místě, například v podobě investic do chodníků, městské hromadné dopravy a podobných veřejných služeb a vybavení.