Abíková: Většině katastrofám se lze vyhnout. Stačilo by se poučit z těch minulých
Co se v rozhovoru dozvíte?
- Co si představit pod pojmem disaster management?
- Jakou roli hraje prevence a proč bývá přehlížená?
- Jaké chyby se při zvládání krizí opakují nejčastěji?
- A jaké hrozby podle Jany Abíkové dlouhodobě podceňujeme?
Celá epizoda již dostupná na:
Katastrofy nás provázejí od počátku věků. Jak to, že nás mnohdy provázejí podobná neštěstí jako v minulosti? Proč bývá prevence často přehlížená a jaké chyby se při zvládání krizí opakují nejčastěji? O katastrofách, krizové připravenosti, osobní odpovědnosti i o tom, proč si některé katastrofy způsobujeme sami, jsme v Podniku mluvili s odbornicí na disaster management Janou Abíkovou.
Lidstvo sužují nejen přírodní katastrofy od počátku věků. Přesto nelze říct, že by jejich množství s rozvojem civilizace a technologickým pokrokem ubývalo. Po velkých krizích navíc častokrát slýcháme, že je nikdo nemohl předvídat. Odbornice na disaster management Jana Abíková s tím ale nesouhlasí. „Troufnu si říct, že to není pravda nikdy,“ říká.
Podle ní většinou nejde o nepředvídatelnost samotné události, ale spíše o to, že nedokážeme využít zkušenosti z minulosti a stejné chyby se následně opakují. Mezi ty nejčastější patří podceňování rizik nebo takzvaný optimism bias – tedy člověku vlastní psychologický mechanismus, kvůli kterému míváme mylné přesvědčení, že se nám černé scénáře vyhnou.
Samotná katastrofa je pak podle Abíkové vyústěním nedostatečné či nezvládnuté prevence hrozeb. Že se ale navzdory vědomí rizik prevence zanedbává má své důvody. „Když prevence funguje, není vidět. Pokud se podaří katastrofě zabránit nebo výrazně zmírnit její dopady, většina lidí si neuvědomí, kolik příprav tomu předcházelo,” říká.
Podle Abíkové by proto není překvapivé, že preventivní opatření často stojí stranou veřejného zájmu. Jak sama říká, „to není něco, co by vyhrávalo volby“.
Podobné je to ve sféře byznysu. Podle Abíkové stále mnoho firem považuje disaster management za zbytečný náklad a často argumentují tím, že se jim dosud nic vážného nestalo. Právě v tom ale vidí určitý paradox. „Když ten disaster management funguje tak, jak má, tak se vám fakt nic nestane. To znamená, že se to všechno jeví jako zbytečná aktivita,“ vysvětluje.
Ing. Jana Abíková, Ph.D.
Když ten disaster management funguje tak, jak má, tak se vám fakt nic nestane. To znamená, že se to všechno jeví jako zbytečná aktivita.
Ing. Jana Abíková, Ph.D.
Když ten disaster management funguje tak, jak má, tak se vám fakt nic nestane. To znamená, že se to všechno jeví jako zbytečná aktivita.
Příručka 72 hodin je jen začátek
Právě v rámci prevence negativních důsledků katastrof vydalo Ministerstvo vnitra v loňském roce příručku 72 hodin, která má občanům pomoci připravit se na mimořádné situace. Jana Abíková ji považuje za krok správným směrem. Upozorňuje však, že skutečnou výzvou není vytvořit informační materiály, ale dostat jejich obsah do běžného života. „My skutečně potřebujeme zajistit, aby ti lidé měnili svoje chování. Nestačí jim pouze něco říct,“ upozorňuje.
Abíková zároveň podotýká, že řada zemí přistupuje ke krizové připravenosti systematičtěji než Česká republika. Ať už jde o vzdělávání ve školách, pravidelnou komunikaci se státem nebo zapojování dobrovolníků. Společným prvkem bývá dlouhodobá práce s veřejností. „Když to téma dostanete mezi obyvatele od malička, tak se stane normální součástí života,“ říká.
Největší hrozbou je podle Abíkové krize humanity
Na otázku, jakou budoucí krizi považuje za nejvíce podceňovanou, zmiňuje Jana Abíková vedle klimatické změny a sucha v Česku ještě jinou hrozbu – takzvanou krizi humanity. „Já ji považuju za největší hrozbu, kterou máme,“ říká.
Podle ní dnes každý den sledujeme zprávy o válkách, humanitárních krizích nebo katastrofách. Místo konkrétních lidských příběhů ale často vidíme jen čísla a statistiky, a postupně si tak na utrpení druhých zvykáme. „Máme sice dneska nejvíce informací, ale asi nemáme úplně nejvíc sympatie,“ uzavírá.
