Hivert: Státní kulturní politika jede ze setrvačnosti. Ministerstvo mělo zapojit odborníky

Co se v rozhovoru dozvíte?

• V čem česká kulturní politika zaostává a v čem si naopak vede dobře? 
• Proč má stát podporovat i kulturu, která si na sebe nevydělá? 
• Měli by politici rozhodovat o tom, které umění si zaslouží podporu? 
• Co se můžeme o podpoře kultury naučit ze zahraničí? 
• A jak poznat, že stát při tvorbě kulturní politiky skutečně naslouchá kulturnímu sektoru?

Celá epizoda již dostupná na:

Nová koncepce Státní kulturní politiky ministra Oty Klempíře rozpoutala v kulturní sféře vlnu nevole a debaty o tom, jak by stát měl kulturu podporovat či řídit. V jakém stavu se současná kulturní sféra nachází? Odborná asistentka z katedry Arts managementu FPH VŠE Pavla Hivert upozorňuje, že zatímco v kulturní infrastruktuře si Česko vede dobře, samotná kulturní politika v některých ohledech stále jede jen ze setrvačnosti. 

Proč podporovat kulturu, která si na sebe nevydělá? 

Kulturní dědictví je jednou z oblastí, kterou podle Hivert nelze jednoduše ponechat trhu a kdy je na místě finanční podpora ze strany státu. Hivert upozorňuje, že i z divadla nebo památek mohou nepřímo profitovat lidé, kteří je ani nenavštíví. Kulturní nabídka totiž zvyšuje hodnotu místa, přitahuje turisty, podnikatele a další byznys, z čehož následně těží i obyvatelé v okolí. 

Právě co do rozsahu kulturní infrastruktury je na tom Česko obzvláště dobře. Má například největší síť veřejných knihoven v Evropě a také širokou síť kamenných městských divadel. Takto rozsáhlá infrastruktura s sebou ale přináší i finanční závazky. „Kultura je skutečně v některých aspektech velmi podfinancována,“ zdůrazňuje Hivert. 

Ing. Pavla Hivert, Ph.D.

Pavla Hivert je kulturní manažerka s dlouholetou praxí v kulturních institucích a projektech. V současnosti pracuje jako kvestorka Akademie výtvarných umění v Praze. Jako expertka a hodnotitelka se podílí na práci odborných rad a programů v ČR i v zahraničí. Je autorkou národního profilu České republiky v Kompendiích kulturních politik a trendů v Evropě. Výsledky výzkumné práce pravidelně publikuje jak v recenzovaných časopisech, tak na mezinárodních konferencích v oblasti managementu umění a kultury a kulturní politiky. 

• 

Kulturní politika jede od 90. let ze setrvačnosti 

Problém ale nevidí pouze v množství peněz. Při pohledu na vývoj od 90. let česká kulturní politik v některých aspektech slovy Hivert „stále jede ze setrvačnosti”. Podle ní sice kulturní infrastruktura prošla po pádu předchozího režimu transformací, hned ale dodává, že „jinak se v podstatě nic neodehrálo.” 

Inspiraci lze podle ní hledat v zahraničí například v modelu takzvané prodloužené ruky. Stát se v něm podílí na financování kultury, konkrétní rozhodování o tom, kam prostředky poputují, je ale odděleno od přímého politického vlivu. 

„Máme rozdíl mezi tím, pokud politik řekne: Tento film bychom měli podporovat, a pokud to řekne peer review proces různých expertních struktur,“ říká Hivert.

Ministerstvo musí zapojit odborníky z kultury 

Při tvorbě kulturní politiky je proto podle Hivert důležité zapojit také samotný kulturní sektor. Skutečnou participaci přitom podle odbornice lze poznat podle tří věcí: sektor se nezapojuje až nad hotovým dokumentem, jeho připomínky jsou transparentně vypořádány a nakonec je možné zjistit, zda se na jejich základě v dokumentu skutečně něco změnilo. 

Jedním z nejdůležitějších ponaučení ze současných debat je tak podle ní dodržování celého procesu vzniku strategických dokumentů, zejména analytická a expertní část ve spolupráci s akademickou obcí.