Manažerské shrnutí studie „Happiness, Higher Wants, and Policy Evaluation“
Studie zkoumá, zda je sebehodnocená spokojenost či štěstí spolehlivým měřítkem pro hodnocení institucí a veřejných politik. Pomocí dynamického modelu, který spojuje dvě myšlenkové tradice, studie ukazuje, že tomu tak nemusí být. Od Arthura Schopenhauera přebírá poznatek, že naše očekávání se přizpůsobují: když se nám začne dařit lépe, zvýšíme si laťku, a pocit zlepšení tak postupně vyprchá. Od Franka Knighta přebírá tezi, že blahobyt závisí částečně na rozvoji náročnějších cílů a schopností – tedy nejen na uspokojení stávajících přání, ale i na tom, že se člověk učí chtít lépe a více. V modelu jednotlivci investují do rozvoje svého „vkusu a hodnotícího rozhledu“, který je sám o sobě hodnotný, ale zároveň zvyšuje vnitřní měřítka, podle nichž člověk posuzuje svůj život. Jakmile přiznáme tomuto rozvoji kladnou hodnotu, optimální dráha směřuje k trvalému osobnímu růstu a vyšším dlouhodobým očekáváním. To může vést k tomu, že lidé hodnotí svůj život přísněji, a v dotaznících tak vykazují nižší spokojenost, přestože jejich životy jsou podle širšího kritéria objektivně lepší. Studie formalizuje mechanismus, jímž instituce podporující osobní rozvoj, jako vzdělávací systémy či meritokratické normy, mohou zlepšovat blahobyt, a přitom se v datech o štěstí jevit jako škodlivé. Pro praxi z toho plyne, že hodnocení politik založené výhradně na dotazníkové spokojenosti by mělo být doplněno o měření toho, jak se proměňují očekávání lidí, a o ukazatele smysluplnosti a osobního rozvoje.
Cílová skupina stakeholderů: Tvůrci veřejných politik zabývající se měřením blahobytu, ekonomové a filozofové zabývající se welfare ekonomií, analytici v oblasti cost-benefit analýzy, novináři zaměření na vzdělávací politiku a kvalitu života.
Citace: Berggren, N. (2026). Happiness, higher wants, and policy evaluation. Politics, Philosophy & Economics. Advance online publication.